Rám čističky spočíval na dvou dvounápravových podvozcích, stejných jako u typu SČ 100. Stroj neměl vlastní pohon pojezdu a při práci byl podobně jako SČ 100 pomocí lana přes kladku přitahován k zabrzděné lokomotivě. Na obou koncích bylo narážecí a spřáhlové ústrojí normální stavby. V přední časti se pod kapotou, která současně sloužila jako 

          Rám čističky spočíval na dvou dvounápravových podvozcích, stejných jako u typu SČ 100. Stroj neměl vlastní pohon pojezdu a při práci byl podobně jako SČ 100 pomocí lana přes kladku přitahován k zabrzděné lokomotivě. Na obou koncích bylo narážecí a spřáhlové ústrojí normální stavby. V přední časti se pod kapotou, která současně sloužila jako nosič otočného dopravníku, nacházel dieselelektrický agregát s motorem ČKD nebo tankovým, jako u SČ 100. Na kapotu přímo navazovala kabina, která byla přizpůsobená pro přechod dlouhého dopravníku nad její střechu. Ve střední části se nacházely těžicí ústrojí, hydraulický agregát a otočný jeřáb, určený pro manipulaci s hrabací lištou. Těžicí ústrojí bylo obdobné jako u SČ 100. Třídič štěrku, jednoklikový vibrační s nucenou excentricitou, byl situován nad zadním podvozkem. Měl dvě nad sebou uložená síta upravená tak, aby se čištěný materiál při pohybu na sítu musel pootáčet. Sklon sít byl v horní časti 22°, v dolní 20°, velikost otvorů na horním sítu byla 50 x 50 mm, dolní síto mělo otvory 40 x 40 mm v horní a 35 x 35 mm v dolní části. Činná plocha sít byla celkem 10 m². Uložení třídiče pomocí lanové kolébky bránilo přenášení vibrací na rám stroje a umožňovalo vodorovnou polohu třídiče na koleji s převýšením. Starší provedení třídiče mělo jeden elektromotor, novější provedení mělo elektromotory dva. Oproti typu SČ 100 byly dopravníky výzisku uspořádány tak, že se tento materiál dopravoval do přední časti stroje, což umožnilo zkrácení čističky a odpadla potřeba ochranného vozu. Pod třídičem se nacházel stabilní dopravník, který výzisk přenášel na zalomený dopravník vedoucí nad kabinu a kapotu. Z něho materiál přepadal na otočný dopravník, jenž byl v přepravní poloze uložen pod vodorovnou částí zalomeného dopravníku a který se před čističku otáčel až před zahájením práce. Materiál bylo možné odhazovat do vzdálenosti až 7,5 m od osy koleje. Pohon dopravníků zajišťovaly elektromotory, obslužná a manipulační zařízení, např. otáčení a zdvih zadního dopravníku a pohyby žlabů, byly ovládány hydraulicky. Kolej před čističkou bylo nutno zvedat. Brzdová soustava je stejná jako u typu SČ 100. Šířka záběru byla 4,2 m nebo 3,95 m a jeho hloubka se pohybovala od 300 do 500 mm pod spodní plochou pražce, nejvíce však 850 mm pod temeno kolejnice. Boční posuv těžicího zařízení byl ± 200 mm a výškový rozdíl při těžení pro vytvoření sklonu pláně až ± 250 mm. Prototyp byl vyroben v roce 1968, sériová výroba začala třemi kusy ověřovací série v druhém pololetí 1969. SČ 200 byly vyráběny až do roku 1972 v celkovém počtu 26 ks, a to i přesto, že již v roce 1969 měl PKVP-TH teoreticky vyřešen vlastní pojezd, ke kterému ale v té době ještě československý průmysl nebyl schopen dodat některé komponenty. Poslední vyrobené stroje byly vybaveny automatickou regulací pracovní rychlosti – viz SČP 200. Některé stroje byly používány ještě v 80. letech. Pravděpodobně poslední zachovaný kus se nachází v depozitu MDC Bratislava.    

Komentáre

Pridaj komentár